Nacházíte se zde
Domů > 2015 > Let the game begin!

Let the game begin!

Protože mi v neděli jel vlak o hodinu později, než jsem čekala, přemýšlela jsem, co budu ve zbylém čase dělat. Nechtělo se mi na nádraží vytahovat notebook a oddávat se grafomanii, protože prostě nádraží, tak jsem se místo toho rozhodla, že bude zajímavé a poučné zkusit omezit plasty na minimum. Jo, nepatří to k mým originálním nápadům, bez mučení přiznávám, že mě inspiroval Medard.

Musela jsem se ale zamyslet, jak svůj záměr formulovat. Přece jenom jsem matfyzák a nemůžu se pustit do něčeho, kde se utopím na definicích a někde v půlce začnu pochybovat, jestli mám dobře definované podmínky. Určitě jsem věděla, že nemůžu vyřadit z používání VŠECHNY plasty. To bych nemohla pracovat, česat se, sprchovat… Není taky v mých silách ohlídat, aby se negeneroval plastový odpad při samotné výrobě toho, co si koupím. Musela jsem tedy do svého předsevzetí přidat slůvko PŘÍMO, abych se vyhnula nutkání buzerovat kuchařky v menze, jestli náhodou ta rýže, kterou vaří, nebyla v plastových obalech. A poslední věc, kterou jsem se zabývala, byl fakt, že sice já si do svých nákupů můžu kecat, ale například hodit někomu dárek na hlavu jenom proto, že je na něm plastová mašlička… Ehm, nepotřebuji, aby mě mí blízcí měli za příšeru, které se musí bát udělat radost. A taky jsem si stanovila, že plastové objekty mohu kupovat, pokud není mým záměrem je vyhodit. Když jsem si byla jistá, že jsem pochytala všechny detaily, s kterými bych mohla mít problém, mohla jsem se směle pustit do projektu.

A dostala jsem hlad. Jediný otevřený obchod poblíž byl Lidl, tak jsem se rozhlédla, co bych si tak koupila. Hm, čokoláda je passé. Sušenky jakbysmet. Přece nemůžu otevírat papírové krabičky a sledovat, jestli tam není pytlík. To bych sice potřebné info získala, ale znehodnotila bych ono zboží tak, že by ho museli vyhodit. A navíc babička mě učila, že v obchodě se tohle nedělá. Nakonec jsem si vítězoslavně odnášela dva banány. Odpoledne jsem v Technickém muzeu dostala hlad a žízeň, tak jsem raději úspěšně předstírala, že jsem najedená ještě těch dvou banánů, a vydržela jsem to až na kolej. Nechtělo se mi nic nikomu vysvětlovat.


Druhý den jsem se chystala na nákup. Došly nám na koleji papírové kapesníčky a zásoby jídla byly po víkendu také značně vyžrané. Tak jsem se vydala do Tesca na Národní třídě, protože ze všech dobře dostupných supermarketů se mi v něm nakupuje nejlépe. Mrkev nebyl velký problém, prostě jsem zrecyklovala jeden ze svých starých pytlíků. Chvilku váhání mě stál nákup chleba. Celý je veliký, čtvrtky a půlky jsou balené. Kdybych si řekla o čtvrtku chleba do vlastního pytlíku, zbytek stejně zabalí a nebude to mít smysl. Byla by to pro mě sice jakási šedá zóna, ale druhý den je příliš brzy na vstup do tohoto území. Nakonec jsem vzala celý a koupila ještě česnek s tím, že si uděláme ke konci týdne s mým milým topinky.

Problém nastal u kapesníčků. Ty mrchy jsou balené po deseti kusech, přičemž deset malých plastových balíčků je v jednom velkém plastovém balíku. Ale vzpomněla jsem si, že ty úplně nejsockovatější a nejlevnější papírové ubrousky jsou v krabičkách, kde není ani kousek igelitu, který je součástí až těch dražších. Takže jsem se po několika minutách hledání sklonila k nejnižší poličce a několik balení jsem nabrala. Pak jsem si všimla, že vedle nich jsou ubrousky balené dokonce po dvou stovkách, vyměnila jsem je tedy za větší. To až budu ke konci měsíce zoufale shánět zubní pastu.


Třetího dne jsem se trochu bála. Ráno mě čekala preventivní lékařská prohlídka, při které se používá jednorázový plastový nástroj, navíc se za něj platí padesát korun navíc, takže to spadá do kategorie nákupů. Kdyby ho doktorka použila, bylo by to jasné a neoddiskutovatelné porušení pravidel, která jsem si stanovila, takže jsem stála před úkolem ji požádat, aby použila nástroj kovový. Nerada žádám o cokoliv lidi, které v případě neúspěchu nemůžu poslat do horoucích pekel. Navíc jsem si uvědomila, že musím hodně, opravdu dost šetřit zubní pastou, aby mi vydržela.

Doktorka se na mě naštěstí nijak zle nepodívala, dokonce se mi ani nesmála, což je jedna z mých hlavních obav, když mám někomu osobně prezentovat svoje myšlenky. Prostě jako na začátku Camino de Santiago, kdy jsem se bála, že mě budou lidi mít za náboženského fanatika, jsem měla mírnou obavu, že si mě budou představovat přivázanou k věži Temelína a budou mě chtít třeba léčit. Potěšilo mě to, tak jsem si na Černém Mostě v pekařství Hello zvládla koupit povidlový šáteček bez pytlíku, ani jsem tentokrát nemusela přesvědčovat prodavačku, že ji opravdu neudám hygieně, když mi ho podá kleštěmi rovnou do ruky.

Dostala jsem ale recept na léky. Ještě nevím, co s ním udělám. Taková lékárna a drogerie, to je teprve výzva! Držte mi palce, až mi dojde zubní pasta…

0 0
Ereandil Aleanath
Jsem fyzik biomolekul, kdyby někdo chtěl, můžu mu o své práci dlouhé hodiny povídat. Kromě školy a práce mám ráda asi tak tisíc a jednu dalších věcí od japonského šermu přes cestování, fotografii, hudbu až po psaní povídek. K EKO výzvě jsem se připojila už podruhé, tentokrát s vědeckou osvětou, protože mě štve, jak někteří ekologové mají vědce za náfuky a někteří vědci ekology za bandu nevzdělanců. Ale protože mám ráda výzvy, je dost dobře možné, že letos skončím u veganství a vysazování lesů. :-)
Top